ČLÁNKY

Mluvme otevřeně o viru HIV. Stigmatizace přispívá k jeho šíření

Zdravotní problémy spojené s virem HIV není nutné dlouze představovat. Mnozí si možná vybaví plakáty z roku 2011, které děsily občany a občanky ČR tím, že zobrazovaly lidi páchající sebevraždu: levitující nohy oběšence, žena s hlavou v plynové troubě nebo muž krvácející ve vaně. Třešničkou na dortu byl slogan: „AIDS – Taková horší sebevražda.“ I díky takovýmto drastickým osvětovým kampaním je šíření viru velkým strašákem dodnes. To je snad dobře, chtělo by se možná říct – má to však jedno velké ale.

 

Za uplynulých 10 let nabraly osvětové kampaně na téma HIV a AIDS dramaticky jiný směr. Zjistilo se totiž, že vyvolávat strach nefunguje – rizikové sexuální chování se tím nevymýtí, docílí se však toho, že potenciální nositelé viru se pod tíhou obav raději testovat vůbec nenechají. Přitom od osmdesátých let 20. století se medicína významně posunula a s virem HIV už dnes lze žít dlouhý a plnohodnotný život, který „horší sebevraždu“ rozhodně nepřipomíná. A právě u tohoto nedorozumění začíná začarovaný kruh: díky stigmatizaci HIV pozitivních osob se virus nadále šíří, protože lidi mají obavy zjistit svůj status. Tím pádem nemohou zahájit léčbu, která by snížila přítomnost viru v krvi, a HIV se šíří dál.

MBB3db093 hivkampan

Vyvolávat strach se ukázalo jako kontraproduktivní. Zdroj: Art for Life

vich ne prestuplenie 07 1024x569

Nové kampaně jdou směrem k destigmatizaci. Tato je z roku 2018. Zdroj: ewna.org

Nové desetiletí začíná optimisticky

Praha se ke konci roku 2019 stala součástí iniciativy Fast Track Cities, která sdružuje světové metropole a zaměřuje se na prevenci přenosu viru HIV. Důležitá součást prevence je právě destigmatizace lidí žijících s tímto virem. Na příkladech ze zahraničí je dokázáno, že právě ta vede k vyšší protestovanosti populace a tím pádem i k menšímu výskytu nových případů. Např. v Londýně došlo krátce po vstupu do Fast Track Cities ke snížení nově nakažených o 40 %. Aktuální údaje ukazují snížení dokonce o 71 %, a to díky lepší dostupnosti léku PrEP. U těch, kteří virus HIV v těle už mají (a výjimečně také u lidí, kteří jsou ve stádiu C jinak známém jako AIDS), lze docílit tzv. „nulové nálože“. To  ve zkratce znamená, že virus je v těle přítomen (současná medicína jej nedokáže vymýtit zcela), ale v tak malém množství, že ho není možné předat dál.

 

U těch, kteří virus HIV v těle už mají, lze docílit tzv. „nulové nálože“. To  ve zkratce znamená, že virus je v těle přítomen, ale v tak malém množství, že ho není možné předat dál.

Tyto informace však stále nejsou ve společnosti příliš rozšířené a důsledkem pak je, že HIV+ osoby zůstávají diskriminovány. Nahlíží se na ně často jako na nezodpovědné a promiskuitní, navíc ohrožující své okolí, kterému by mohly virus předat např. tím, že by se při přípravě oběda řízly do prstu. Díky takovýmto dezinformacím pak HIV+ lidi svou diagnózu raději zatajují, často před rodinou, přáteli a pochopitelně před kolegy z práce – a nelze se jim divit. Stejně jako jakákoliv jiná tajnost, i utajený HIV status člověka sžírá a komplikuje mu život. Aby se neprozradil, vyhýbá se v diskuzi určitým tématům a o některých oblastech svého života nemluví vůbec. Je pod neustálým tlakem, aby se na jeho tajemství náhodou nepřišlo. 

 

Dialog jako cesta k destigmatizaci

Axel Wedler je ukázkou, že ze začarovaného kruhu vede cesta ven. Jakožto osoba s HIV je před lidmi ze svého okolí, a to včetně pracovního kolektivu v německé pobočce společnosti IBM, veřejně „vyoutovaný“. Úzkostlivé zatajování vyměnil za otevřené vystupování a dialog s kýmkoliv, kdo má zájem. Kromě velké úlevy mu to přineslo také skvělý pocit z toho, že se podílí na osvětě a prevenci.

S Axelem jsme se potkali v rámci setkání členů Pride Business Fora, kde vyprávěl svůj příběh. Poprvé si na sobě všiml změn v roce 2002, když se mu při cestě ve vlaku udělalo špatně. Byl zrovna ve Švýcarsku a jeho nevolnost byla tak silná, že ho to donutilo vyhledat lékaře. „Nevím, jak je to dnes, ale tehdy musel člověk ve Švýcarsku zaplatit sto eur na ruku, aby se na něj doktor vůbec podíval. Musel jsem tedy nejdřív do bankomatu,“ vzpomíná Axel. Lékař ale žádný problém nenašel. Došel k závěru, že se jedná o otravu z jídla a že nevolnost sama odezní. Jenže o tři týdny později se Axel cítil pořád stejně špatně. Lékaři mu dělali testy na všechno možné, přesto mu žádný odborník nedokázal říct, co se děje.

Axelův rodinný lékař začal pátrat po tom, zda se v jeho životě nestalo cokoliv neobvyklého. Axel se rozpomněl, že při své dovolené v Dominikánské republice, kde si v roce 1998 způsobil zranění při surfování, podstoupil transfúzi krve. Doktor ho nechal otestovat na HIV, testy vyšly pozitivně, a nejen to ­­– lékař Axelovi diagnostikoval 3. stádium, které se označuje jako AIDS.

Při hovorech s HIV pozitivními lidmi se ukazuje, že někteří lékaři pacientům, možná s těmi nejlepšími úmysly, radí diagnózu zatajit.

Nutno říct, že nákaza skrze transfúzi byla ještě v 90. letech realitou i pro několik nešťastníků v Česku. Podle průzkumu ČSAP se tak u nás nakazilo 0,5 % ze všech HIV pozitivních lidí. V současnosti je však riziko takové nákazy nulové, a to díky přísným metodám testování dárců krve.

 

Tajit či netajit?

„Bude velké štěstí, když budete žít následující čtyři až pět let,“ sdělil Axelovi údajně lékař a důrazně mu doporučil, aby o svém zdravotním stavu nikomu neříkal. Ani přátelům, rodičům, kolegům v práci, protože by to nepochopili. Při hovorech s HIV pozitivními lidmi se ukazuje, že tato praxe je u některých lékařů běžná dodnes. Pacientům, možná s těmi nejlepšími úmysly, radí diagnózu zatajit, čímž však sami přispívají k existenci už zmíněného začarovaného kruhu. Axel se ale rozhodl doktorovo doporučení porušit. Celý život měl důvěru ve své rodiče, a tak jim o své diagnóze řekl prakticky ihned. Byli z toho zničení, ale svého syna podpořili.

V zaměstnání to však Axel dlouhá léta tajil. Popisoval frustraci, kterou člověk při zatajování tak významné součásti života prožívá: díky diagnóze musel být pod pravidelným dohledem lékaře, o čemž nesměl nikdo vědět, a pociťoval neustálé napětí z toho, že pravda vyjde najevo. Během jedné z pracovních cest se u něj projevily zdravotní potíže a okolnosti ho donutily podniknout tolik obávaný krok: svěřit se svému kolegovi z IBM. K jeho překvapení se mu i od kolegy dostalo podpory a pochopení. Po této zkušenosti se Axel ohledně svého HIV statusu otevřel i dalším lidem v práci a dnes už je to bráno jako fakt, nad kterým se nikdo nepozastaví. Axel se konečně nemusí hlídat, aby se neprozradil. Po letech mohl zase začít o všech oblastech svého života bez obav hovořit. „Přispělo to k mé psychické pohodě, což se výrazně promítlo i do kvality práce,“ tvrdí. 

Ačkoliv stigmatizace HIV+ osob je u nás stále silná, věříme, že budoucnost přinese změnu. Jediná cesta, jak virus vymýtit, je otevřeně o něm hovořit. Jen tak se může podařit, aby se „jít na testy“ stalo běžnou součástí života.

 

banner hiv

CO DĚLÁME

AKCE

VZDĚLÁVÁNÍ

CO DĚLÁME

POMOC

VYJEDNÁVÁNÍ

KDO JSME

SLEDUJTE NÁS

NAKUPUJTE

FAKTURAČNÍ ÚDAJE

Prague Pride z. s. 

Rybná 716/24 
110 00 Praha 1 
Česká republika

IČO 22842730 

Zápis ve spolkovém rejstříku: Městský soud v Praze, oddíl L, vložka 22311

SOCIÁLNÍ SÍTĚ

© Copyright 2020 Prague Pride z. s. All Rights Reserved.

VYHLEDAT

Image

Na tomto webu používáme soubory cookie, abychom mohli zajistit jeho plnou funkčnost, analyzovat návštěvnost a případně přizpůsobit vhodně obsah a reklamu konkrétním uživatelům. Veškeré takto získané informace zpracováváme v souladu s dokumentem Prohlášení o ochraně osobních údajů.