Jedno z písmenek ve zkratce LGBTI patří intersex lidem. V Česku zatím nejsou viditelnou, veřejně vystupující skupinou. Proto jsme využili toho, že na říjnové konferenci mezinárodní organizace ILGA-Europe v Praze byla hojně zastoupena opravdu všechna písmenka ze zkratky včetně I. Islandská intersex aktivistka Kitty Anderson nám v rozhovoru objasnila, kdo intersex lidé jsou, co prožívají a zda by něco vyřešila třetí kolonka v rodném listě.  

Kitty, jak se ty sama označuješ? U nás často zaznívají slova „intersexuál“ a „intersexualita“ – tyto pojmy ale evokují sexuální orientaci, o kterou v tomto případě nejde, takže jsou zavádějící. Vyhovuje ti používat výraz „intersex osoba“? 

Ano, výraz „intersex“ preferujeme. Ale pojem intersex ve skutečnosti nepopisuje naše tělo, je to spíše sociologický koncept. Vyjadřuje naši žitou zkušenost ve světě plném očekávání ohledně toho, jak má vypadat ženské a jak mužské tělo. Je to životní zkušenost těch z nás, jejichž těla se vymykají úzce vymezeným společenským normám. Různé tělesné variace, se kterými se intersex lidé rodí nebo které se u nich rozvinou v pubertě, neodpovídají obecným očekáváním ohledně vzhledu ženské a mužské fyziognomie. Není to tedy čistě jen o tělesné stránce věci, ale o naší životní zkušenosti, pocitech neuznání a nepřijetí, traumatech z klinických zákroků nebo nečekaném tělesném vývoji v pubertě.

O jakých variacích například hovoříme?

Nebudu používat konkrétní lékařské termíny ani diagnózy. Intersex jako zastřešující pojem označuje variace v primárních pohlavních znacích nebo chromozomální výbavě – ve všech nebo třeba jen v jednom z těchto aspektů.  Můžou se týkat genitálií, reprodukčního systému, gonád (vaječníků) atd. Odlišná může být naše hormonální citlivost – reakce našeho těla na hormony a jejich produkce. V průběhu puberty se můžou odehrát neočekávané změny v  sekundárních pohlavních znacích, jako je růst ochlupení nebo růst prsou. V podstatě jde o jakékoli změny v pubertě oproti očekávanému vývoji u chlapců nebo dívek, a tak spadají pod termín intersex.  Vyjmenováváním seznamu lékařských diagnóz ale přisuzujeme intersex variacím charakter nemoci a řada intersex lidí navíc ani lékařsky diagnostikována není. V jednotlivých zemích se lékařský přístup a terminologie liší, někde je zastaralá, někde progresivnější. V Americe uvádějí pro určité variace jiné označení, než na které je zvyklá medicína v Evropě.

Je možné odhadnout, jak jsou intersex variace časté? 

Na tuhle otázku je možné odpovědět několika způsoby. Když mluvíme o dětech, u kterých je vysoké riziko, že budou podrobeny lékařskému zákroku, je to asi jedno z dvou set (tedy 0,5 %). U těch lékaři určí, že mají nějakou diagnózu, ale ve skutečnosti to není nic patologického, jenom tělesná variace. Když k nim připočítáme ty, kdo to zjistí mnohem později – třeba na konci puberty, tedy bez rizika zákroků v dětství – dostaneme se na 1,7 % nebo více. Záleží na tom, kde stanovíme hranici mezi jednoznačně mužským a jednoznačně ženským tělem.

Kitty Anderson je islandská intersex aktivistka, spolupředsedkyně celoevropské intersex organizace OII Europe a spoluzakladatelka islandské organizace Intersex Iceland. Je jedním z nejvýraznějších hlasů evropské intersex komunity. Narodila se s necitlivostí na androgeny a plnou pravdu o své situaci se dozvěděla až ve 22 letech.

Organisation Intersex International – Europe (OII Europe) je první celoevropskou organizací sdružující intersex osoby. Byla založena v roce 2012 a jejím hlavním cílem je zamezit provádění normalizujících zákroků, jako jsou operace genitálií a selektivní interrupce pouze na základě společenských norem. Podporuje práva intersex osob a jejich plnohodnotné občanství. Nevidí jako ideální cestu prosazení třetího označení pohlaví v rodných listech, protože zvyšuje stigmatizaci intersex dětí a jejich rodičů, kteří pak mohou snáze podlehnout tlaku na normalizující zákroky.

Nebo ještě jinak – když mluvíme o těch, u kterých dochází nebo kterým hrozí mrzačení genitálií nebo sterilizace v dětství, mluvíme o 0,5 % populace. Když hovoříme o těch z nás, kterým hrozí například i vyhazov z práce, pokud budou otevřeně mluvit o své tělesné variaci, dostáváme se na 1,7 % nebo více. Doktoři vám ale budou tvrdit, že je to jeden člověk z 1500 nebo 2000 nebo 4500 – to jsou ti, u kterých doktoři tvrdí, že nejdou přiřadit do kategorie muže či ženy. Ale když jsem se narodila já, nebylo pochyby o tom, že jsem dívka. Nikdo netušil, že jsem intersex, dokud se při operaci kýly nezjistilo, že mám jiné reprodukční orgány. Mě tedy do svých odhadů nezapočítali – a velmi málo intersex lidí tam vůbec počítají. 

Lékařská komunita nám opakuje: ne, tyhle variace nespadají pod kategorii intersex. Lékaři se vždycky snažili definovat intersex lidi tak, aby nás bylo minimum. Vždy se snažili o to, abychom pro veřejnost prakticky neexistovali.Když jsme začali zakládat organizace, snažili se jednotlivým skupinám bránit, aby se vzájemně potkaly. Věděli, že když se tyto jednotlivé skupiny v rámci kategorie intersex spojí a začnou o své situaci nahlas mluvit, budeme společně silnější. 

My říkáme 0,5 až 1,7 % a oni mnohem nižší počty. Kdo ale určuje, jaká variace už je a která ještě není definovatelná jako intersex? V organizaci OII říkáme, že každá a každý, kdo s touto zkušeností žije, je intersex. 

Jak člověk vlastně zjistí, že je intersex?

To záleží na řadě okolností a spousta intersex lidí to nezjistí nikdy. Já jsem kupříkladu necitlivá na androgeny. Tedy androgeny v mém případě nefungují – testosteron nemá na mé tělo vliv a nezpůsobuje rozvoj mužských znaků. V USA nebo ve Velké Británii či jiných zemích celkem běžně intersex ženám tajili, že se narodily s varlaty nebo že jim byla varlata odstraněna. Říkali jim, že měly rakovinu a že jim museli odstranit dělohu, a proto musejí užívat ženské hormony. Znám několik intersex žen, které to zjistily až ve čtyřiceti letech, protože se jim předtím lhalo.

Podle nedávných zpráv učí ve Slovinsku lékaře, aby říkali rodičům, ať tají svým dětem, že jsou intersex, a aby ani rodiče neměli přístup k veškerým informacím. Za takových okolností je méně pravděpodobné, že to lidé zjistí. Znám pár případů, kdy si studentka na univerzitě udělala stěr z úst v rámci praktika z genetiky a chromozomální test vyšel jinak, než čekala – místo XX vyšlo něco jiného.  Moje máma to přede mnou měla tajit do 13 let, kdy jsem musela začít brát hormony. V některých případech mají lidé zjizvené genitálie nebo si v pubertě všimnou, že je něco jinak, než by čekali.  Jedno ale máme všichni společné – doktoři nám říkají, abychom o tom s nikým nemluvili. Říkají nám, že nás společnost nepochopí, že nás bude okolí diskriminovat a že tedy bude lépe, když to budeme tajit.

Jakým nejpalčivějším problémům intersex lidé čelí?

Jedná se především o porušování naší tělesné autonomie a integrity, protože na nás lékaři provádějí velmi invazivní zákroky, a to krátce po narození nebo v raném věku a jenom na základě společenských norem. Tady u tohoto dítěte jsme určili, že je to holčička, tak jí to musíme chirurgicky zpečetit. To je zásadní porušení řady mezinárodních norem, úmluvy OSN o odstranění diskriminace žen, o právech lidí s postižením a tak dále. Směrem k jednotlivým evropským státům byla vydána řada doporučení, že tyto praktiky musí skončit a že se jedná o porušování všech těchto úmluv. 

U intersex dívek dochází ke zmenšování klitorisu, vaginoplastikám, u intersex chlapců k faloplastikám, děti jsou v raném věku sterilizovány. Pokud je podezření, že se narodí intersex dítě, je matce v některých případech dlouhodobě podáván přípravek dexametazon – a to mimo jeho určené použití – aby dítě mělo menší klitoris. Někteří doktoři stále tento lék používají s tím, že snižuje pravděpodobnost „klučičího chování u dívek“ a jako prevenci lesbické orientace. Švédsko tenhle přípravek už dávno zakázalo, protože má negativní vliv na myšlení a duševní zdraví. Víme, že se stále dost používá v některých oblastech v USA a dokonce i v Evropě. 

Další problém, kterému čelí řada lidí v Evropě, pokud čekají intersex dítě, je skutečnost, že je lékaři nutí k potratu. Když ho odmítnou, nemají přístup k lékařské péči v těhotenství a musí se odstěhovat jinam, aby tu péči získali. To jsou příklady z Řecka. 

Jsou tedy v každé zemi jiné problémy?

Tohle se děje napříč Evropou, známe případy z různých zemí.

Existuje odhad, v kolika případech ročně dochází v Evropě k mrzačení genitálií u intersex dětí?

Většina dětí, u kterých se zjistí, že jsou intersex, je podrobena nějakému typu lékařského zákroku. Výzkumy ukazují, že většina rodičů dostane doporučení, aby jejich dítě podstoupilo zákroky, které nejsou pro jeho zdraví nezbytné a které pouze vycházejí z kulturních nebo společenských nebo psychosociálních norem a hodnot. Existuje výzkum provedený v Německu, který pracuje s číslem okolo 1600 – 1700 ročně. Jsou to případy zaznamenané jenom v Německu a jedná se pouze o operace genitálií bez zahrnutí sterilizací.

Lze zabránit zákrokům na intersex dětech zavedením třetí možnosti nebo prázdné kolonky pro gender v rodných listech? 

V Německu nejdřív pro intersex děti zavedli povinnost, aby tato kolonka v rodném listě zůstala prázdná. Tato povinnost (a ne volba) ale naopak zvýšila tlak na rodiče, aby souhlasili s operacemi právě proto, aby se vyhnuli stigmatu. Chtěli, aby jejich děti gender raději uvedený měly. Následoval rozsudek německého ústavního soudu z minulého roku dávající intersex osobám možnost třetího genderového označení. Ten ale platí jenom pro dospělé a navíc na základě doložení lékařských záznamů. Operace na dětech tímto zastavit nepomůžeme, směšujeme tady řešení pro intersex lidi a pro nebinární osoby (přičemž velká většina intersex lidí se identifikuje jako ženy nebo jako muži) a naopak znovu podtrhujeme význam lékařského dohledu, který je pro intersex lidi traumatizující.  Dobré řešení by přinesla legislativa, která by umožnila snadno dostupnou možnost změny úředního pohlaví v jakémkoli věku, v budoucnu pak úplné zrušení povinných záznamů o genderu či pohlaví v rodných listech a v dokladech. 

Jak je to tedy u intersex lidí s genderovou identitou? Jak s intersex lidmi citlivě hovořit?

Řada lidí má mylnou představu, že intersex osoby nejsou ani muži ani ženy. Ale většina intersex lidí se identifikuje buď jako muži, nebo jako ženy. Existují i ti, kdo se identifikují jako nebinární. Je tedy třeba o nás hovořit v souladu s tím, jak sami chceme. Velká většina z nás jsou prostě muži a ženy a tato identita se v průběhu života nezmění. 

Někteří z nás také zvolí cestu tranzice a používají pak příslušný rod. Intersex není genderová identita, je to pohlavní variace. Intersex lidé mají stejně jako všichni ostatní individuální genderové vyjádření a genderovou identitu. A proto také intersex aktivistky a aktivisté spolupracují v rámci LGBTI hnutí – tady nacházíme pochopení všech těchto aspektů, které tvoří dohromady to, kým jsme (sexuální orientace, genderová identita, genderové vyjádření a pohlavní znaky každé/ho z nás). 

Autor textu:

Viktor Heumann

Spoluzakladatel spolku Trans*parent pro podporu trans a nebinárních lidí, spolupracovník několika českých queer iniciativ a překladatel na volné noze.

Foto: Cathy Shiflett