LGBT senioři/ky jsou stále „neviditelní“ a jejich unikátní životní zkušenost je jim přítěží

LGBT senioři/ky jsou stále „neviditelní“ a jejich unikátní životní zkušenost je jim přítěží

Když se řekne „LGBT lidé“, většina si pod tímto pojmem představí především pohledné (a mladé) lesby a gaye. Ty, kteří již mohou žít se svými partnery/kami, a dokonce společně i vychovávat děti. Ty, kteří se chodí bezstarostně bavit do klubů, ty, kteří si užívají života. Jen málokdo si ale označení LGBT spojí se seniory/kami, co většinu svého života prožili v klimatu nesvobody a potřeby skrývat, kým jsou. Snad také proto se právě pro české LGBT seniory/ky vžilo také označení „neviditelná menšina“. V čem je zkušenost těchto lidí tak unikátní a neopakovatelná? Jaké dopady má odlišná sexuální orientace na život gay/les seniorů/ek? A jak starší LGBT osoby „zviditelnit“?

„Je potřeba zdůraznit, že specifika LGBT seniorů/rek jsou dána především společenským kontextem jejich života – tj. tím, že svůj život prožili ve společnosti, která určité formy vyjádření sexuality a genderu stigmatizuje,“ uvádí v předmluvě prvního a dosud jediného výzkumu Neviditelná menšina – LGBT senioři (2016). Jaroslava Hasmanová Marhánková. Naráží tak na skutečnost, že dnešní LGBT seniorská generace většinu svého produktivního života prožila v době, kdy homosexualita v Česku (resp. Československu) byla prakticky tabu, a to navzdory faktu, že specificky k její dekriminalizaci došlo na našem území v roce 1961. Před rokem 1989 tak lesby a gayové u nás neměli zrovna mnoho možností, jak se seznamovat, natož žít tak, jak by si přáli. Ničím výjimečným tak nebylo utajování sexuální orientace, její popírání (což nezřídka vedlo také k souvisejícím patologiím, jako je alkoholismus či sklony k sebevraždám), mnoho leseb a gayů se rozhodlo žít dvojí život – jeden „heterosexuální“ v klasickém manželství a druhý „tajný“, jiní pak rovnou raději volili život v samotě. To vše pak samozřejmě ovlivnilo i sociální sítě, které tito lidé měli a mají, mnozí totiž nezaložili rodiny, příp. se jich i jejich vlastní příbuzní v minulosti právě kvůli sexuální orientaci zřekli. Ve stáří jim tedy schází tolik potřebná pomoc (ale i samotný kontakt) blízkých. 

„Pocit samoty a chybějící zdroje neformální pomoci ve stáří negativně dopadají na psychické a fyzické zdraví a ovlivňují prožívání stárnutí. Současní LGBT senioři/ky prožili většinu života v podmínkách společnosti, kde jiná než heterosexuální orientace představovala zásadní společenské stigma. Empirické výzkumy shodně poukazují na to, že LGBT senioři/ky disponují ve stáří méně tradičními sociálními sítěmi v porovnání s majoritní společností,“ uvádí pak také Hasmanová Marhánková. Zatímco by se tedy dalo předpokládat, že „méně tradičními sociálními sítěmi“ budou ty, jejichž páteří bude právě LGBT komunita, opak je pravdou. Neviditelnou menšinou jsou totiž LGBT senioři/ky také v rámci LGBT komunity samotné. Jak naznačily i některé zahraniční výzkumy, zejména stárnoucí gayové mají pocit určitého vyloučení, a to proto, že především mezi gayi stále přetrvává pomyslný kult krásy a mládí. 

Stigmatizace a diskriminace, jíž LGBT senioři/ky po většinu svého života čelili, se pak projevuje nejen v podobě kontaktů, které tito lidé (ne)mají, ale významně ovlivňuje i jejich zdraví, zvýšený pocit sociální izolace, ale také vztah k sociálním a zdravotnickým službám, které jejich žitou zkušenost obvykle v českém kontextu nijak nereflektují. Času na zlepšení – minimálně pro tuto specifickou generaci – přitom již mnoho není. Přesto však LGBT senioři/ky ze společnosti nezmizí, a tak by alespoň ti, kteří se k seniorskému věku teprve blíží, neměli být vystaveni podobným problémům jako generace předchozí. Zapracovat je však třeba především na tom, aby zmizela pomyslná bariéra mezi těmi, kdo jsou mladí a staří, a těmi, kdo jsou gay/les, či hetero. Pomoci by mohly různé setkávací platformy, které se – mimochodem – v rovině většinové společnosti již těší značné popularitě. Pomýšlet by bylo možné i na LGBT kluby seniorů. Bez ohledu na konkrétní „řešení“ problému neviditelné menšiny je však třeba říci především to, že LGBT senioři/ky stále nejsou tématem, které by třeba i na institucionální úrovni kohokoliv zajímalo. A to není zrovna ideální výchozí bod pro změnu.  

Jak vnímají svou situaci sami dnešní LGBT senioři/ky? To se můžete dozvědět na výstavě Jejich vlajka je duhová, oni sami bývají neviditelní. Kromě prohlédnutí fotografií si budete moci poslechnout také rozhovory s LGBT seniory/kami. A protože Prague Pride rozhodně není jen pro „mladé“ a myslí i na generace starší, neschází ani letos v programu Mezigenerační svačina, která nabízí prostor pro setkávání, seznámení a propojení všech bez ohledu na věk.

 

Autor: Mirka Dobešová